V kardiochirurgii patří Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. ke světové špičce, se svým týmem provedl již přes 200 transplantací srdce a tisíce dalších operací srdce. Ví se o něm, že rád běhá maratony nebo jezdí na kole. Už daleko méně je o něm známo, že sbírá veterány.
Profesor Jan Pirk ve své kanceláři v IKEM
A přesto, i tahle vášeň je pro něho srdeční záležitostí. Přednostu Kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie Institutu klinické a experimentální mediciny (IKEM) v pražské Krči můžete potkat na významných veteránských akcích, přes deštivé počasí si například nenechal ujít návštěvu soutěže elegance na zámku Loučeň a při zářijové jízdě Zbraslav-Jíloviště jste ho mohli vidět za volantem Velorexu Hugo.
Prof. Pirk s chotí a Hugem na trati loňského závodu Zbraslav-Jíloviště
Navštívili jsme ho krátce po té, co absolvoval svůj 11. maraton, ten pražský, kde vyhrál svou věkovou kategorii. Zatímco většinu z nás děsí představa, že bychom měli ujít pěšky během jednoho dne čtyřicet kilometrů, on ve svých 65 letech uběhne 42 km a 195 m za třiapůl hodiny (přesně za 3:33:25). Když jsme ovšem nadhodili téma veteráni, nečekal pan profesor ani na otázky a s nadšeným výrazem ve tváři začal hned povídat:
“Moje první auto vlastně byl veterán, byla to Aerovka 662, já jí měl asi pět let, na té jsem si dělal všechno sám, i lak, nebyl sice moc hezký…, i motor jsem vyměnil. Já jsem s ní měl velký zážitek, koupil jsem jí na začátku srpna 1968 a pak přišli Rusáci a já jsem ji vezl z Prahy na chatu a ona mi trochu střílela do výfuku, tak jsem měl hrůzu, ale dobře to dopadlo.“
„Ještě když jsme měli jedno dítě, tak jsme jezdili aerovkou, ale když se narodilo druhé, tak už to nešlo, už jsme se tam nevešli. Tak jsem ji dal do stodoly a s pomocí rodičů jsme si koupili Trabanta kombíka. Byli jsme šťastní a mladí. Sem tam jsem aerovku projel, ale začínající doktor na chirurgii, to študujete a jste od rána do večera v práci, tehdy se medicína dělala doopravdy, ne jako dneska – děkujeme, odcházíme. Takže na to nebyl čas, byl jsem od rána do večera ve špitále, jel jsem domů večer, studoval jsem, psal jsem kandidaturu, atestace a tohle všechno, takže jsme ji pak prodali do Aero veteran klubu v Kouřimi, protože by mi doma jenom chátrala.“
Usmívej se, zavolala paní Blanka z okna, když prof. Pirk pózoval u své Jawy 500 OHC s lodičkou.
„Pak jsem se vlastně k veteránům dostal se synem, který koupil prvního péráka 250, nechal ho zrekonstruovat, tak jsme se do těch jaw dali, protože jsme Češi, tak co bych sbíral nějaké cizí motorky, když Jawa byla svého času nejlepší motorka na světě. Takže jsme si postupně pořídili další. Mělo to tu výhodu, že to bylo finančně dostupné, nezabíralo to tolik prostoru a je to krásné. A já si myslím, že chlapi tu lásku jezdit na motorkách zdědili po předcích, kteří jezdili na koních, a na té motorce je to něco podobného a když jedete v přírodě a vjedete do lesa, tak ten les voní, a když jedete kolem pole, tak taky voní.“
"Ať je tam vidět ten krásnej motor!"
„No a Velorex, to byly takové dva sny. Velorex se nám vždycky líbil, to je něco tak unikátního co ti bratři Stránští vymysleli, o tom jsou napsané knihy, jak ten Velorex vznikl. Ten starší bratr dojížděl do práce na motorce a napsal bráchovi – to by se mi to jezdilo, tak tomu přidat ještě jedno kolo a kdyby to mělo střechu. Tak vznikl nápad udělat Velorex, respektive on se nejdříve jmenoval Oskar.“
„Musím říct, že manželka na motorce vůbec nechce jezdit. Já mám půllitra se sajdkárou, ale ona odmítá v té sajdkáře jezdit, protože říká: za prvé sedím hlavou přímo u motoru a je to strašný rámus, a za druhé mám pocit, že mě necháš v nějaké škarpě i s tou lodičkou, že se to od toho odtrhne. Po Velorexech jsme toužili a manželka, ač na motorce odmítá jezdit a auto taky nechce řídit, i když má řidičák, tak Velorexu naprosto propadla a strašně ráda v něm jezdí. Jela se mnou i Zbraslav-Jíloviště a moc se jí to líbilo a mně je strašně moc líto, že se tam letos nedostanu, protože zrovna přednáším v kazašské Astaně. Mrzí mě to, ale živím se medicínou…“
„Strašně rádi tím Velorexem jezdíme, bez střechy když je hezky, nikdo vám neudělá žádnou sprosťárnu, všichni se na vás přinejmenším usmějou nebo vám mávají, velice často si honem vyndavají foťáky nebo telefony a fotí si vás, takže je to taková příjemná jízda, jedete těch 60-70, ono to jede i víc, ale kam bysme spěchali.“
„Jediný problém s Velorexem je, že silnice ve Středočeském kraji, to nejsou silnice. Já jsem se byl včera projet na silničním kole, ale to nemůžete spustit oči z té silnice, to je tankodrom. A teď ten Velorex má tři stopy, takže to je takové umění líznout to třeba pravým kolem těsně mimo, aby ta díra prošla mezi předním a zadním kolem, protože nejhorší je vzít tu díru zadním kolem, na tom je motor, a to je rána.“
„Synovi, tomu mladšímu, se to taky strašně líbilo, on je soudce a já jsem mu jako překvapení, když udělal doktorát – on nic netušil – koupil jsem mu taky Velorex. Nechal jsem ho zrenovovat a dostal ho ten den, kdy obhájil doktorát, byl z toho takový roztřesený a já mu říkám, hele, pojeď se mnou do garáže, já tam potřebuju něco s velorexářema vyřídit. A přijeli jsme tam a dostal klíčky od Velorexu. I starší syn je fanda, taky už má Velorexa a vnoučata se perou, kdo s náma pojede ve Velorexu.“
„Takže máme v rodině tři a budeme mít čtvrtého, podařilo se nám sehnat Oskara, kostra už je opískovaná, dorovnaná, dovařená, takže do konce roku budeme mít Oskara na 19” kolech, je to takové vzácnější než Velorex.”
Konečně se mi podaří skočit panu profesorovi do řeči s hloupou otázkou: Ten váš Velorex se ale jmenuje Hugo…
“U velorexářů je to tak, že Velorex se jmenuje po prvním majiteli, pokud je znám. To je velorexácká tradice. Můj syn Tomáš má ale s tím problém, protože ten jeho Velorex byl služebním vozidlem okresní veterinární správy… Takže máme zachované ty dveře, kde je znak okresní veterinární správy, ale muselo se mu vymyslet jméno, myslím, že mu říkají Quido. Ten třetí je Karel. Ten můj Velorex má ještě tu raritu, že má pravostranné řízení, takových se zachovalo asi osm. Jsou o tom různé dohady, nikdo neví proč to tak bylo, já osobně si myslím, že to měl nějaký těžký invalida, že třeba chodil o berlích, a aby mohl nastupovat z chodníku a ne ze silnice, to je moje domněnka, tak mu udělali volant napravo. Jiný důvod nevidím.“
„I když tedy musím říct, že jak do toho ti invalidi lezli, zdravý člověk má co dělat, aby se tam dostal. Ale oni ti velorexáři, třeba jako ten pan Jaroň, který už nedělá nic jiného než že renovuje Velorexy, tak oni s tím podnikají neuvěřitelné věci, oni jeli Route 66, oni s tím jeli do Španělska a zpátky. O takových věcech jako je Grossglockner se ani nebavějí. Oni se v tom tak vyznají, že u pumpy v noci rozpůlejí motor, opraví, a ráno se jede dál.“
„Já musím říct, že s těmahle strojema se musí člověk sžít, každej ten veterán je individualita, chová se trochu jinak a člověk se s tím musí naučit. Já třeba jezdil a ono to přestalo jet, tak jsem volal tomu panu Jaroňovi a on mne navigoval telefonem a tak se to člověk naučil. Měli jsme ale jednu závadu, kdy jsme jeli a jeli a najednou to přestalo jet, netek tam benzín a my na to nemohli přijít a prostě šmitec. Tak jsem to dotlačil, přijel pan Jaroň, třeba za 14 dní, a bum-bum, krásně to chytlo a tak se to táhlo opakovaně. Až jsme přišli na to, že v nádrži byl rez, ten se dostal do karburátoru, ucpal trysku, a jak to pak vyschlo, tak ten rez z karburátoru vypadl a zase to normálně jelo. Tak jsme to pak pořádně vyčistili a od té doby to nedělá.“
„Manželka má ale asi nejradši Messerschmitta, toho miluje, protože on vypadá tak vesele, jako když se směje. A je jich tady strašně málo. Já ho koupil od jednoho pána, který musel rušit svou sbírku, tak jsem si říkal, že tohle tam nemůžu nechat. Ale ono v tom není hezké svezení, to se nedá s hadrákem srovnat. Zaprvé to má jen stopadesátku motor, zadruhé to má malá kolečka a za třetí ten převod řízení z toho kniplu, ono to nemá volant, tak ten převod je ostrý, to furt jezdí sem tam. Tak ten Messerschmitt je spíš na okrasu.“
„Máme spoustu Jaw, ale ty má dneska kdekdo. Mám strašně rád Williersku “chobota”, protože to je neskutečná motorka, váží 80 kilo a já ji mám od Vitvara! Oni ti prodejci dřív dávali na ty stroje takovou malou mosaznou tabulku, jako to dělají dneska samolepkama, ty mosazné cedulky vydržely doteď. Já mám dvě motorky od Vitvara.“
„Ten chobot je tak krásný… Někde jsem četl, že pan Janeček řekl Vitvarovi, což byl velkej chlap, aby jel s chobotem Šestidenní, a Vitvar říkal, že s takovouhle cestovní to nejde. Ale pan Janečk naléhal, že chce právě vědět, co ta motorka dokáže. Tak Vitvar jel, jel na zlatou, ale oni neměli dřív benzínové hadičky z nádrže ke karburátoru, ale trubičky, a ona se mu v poslední etapě uklepala, takže dojel na stříbrnou. Ale ten hlavní zážitek je ten, že, tak jak jsem to slyšel, oni přijeli k nějakému brodu přes potok a tam ty motorky končily, když to viděl Vitvar, tak tu Williersku vzal podpaží, přenesl a jel dál.“
„Ale asi nejradši mám stejně třistapadesátku čtyřtakt z roku osumatřicet, to je nádherná mašina. Já jezdím, jenom když je hezky. Letos jsem teda ještě na motorce nejel. Jezdím jen po Praze na skútru, na moderním, PCX 125. To jsem daleko dřív v práci než autem. Jinak ale po Praze s veteránem, to není ono. Nedávno jsem jel do Prahy se sajdkárem a málem jsem spálil spojku, ty staré stroje na to popojíždění nejsou stavěné.“
„Proto my jezdíme Posázavím, kde se kocháme, jezdíme po malých silničkách. Na podzim jsme měli jeden velorexácký sraz a jeli jsme do Kutné Hory. A také jsme jeli k Barboře. A zrovna tam byl autobus plný Japonců, vůbec je nezajímala katedrála, všichni se vrhli na Velorexy a my jsme je museli otevřít, aby viděli, že to skutečně má motor.“
„Teď mně přátelé renovují Ortopedii, to byla ta tříkolka, vepředu jedno kolo, vzadu dvě, široké sedadlo, 175 číza motor, to je taky unikátní vozítko. Jinak ta stará auta jsou nádherná. Já jsem byl na Loučni, ale to počasí bylo příšerné! Hned jak se tam vešlo, tak nalevo byl červený sporťák dvousedadlový, do toho lilo a já si říkal, no, kdyby to bylo moje, já bych to přikryl plachtou, soutěž nesoutěž. To je jedno auto krásnější než druhé. I ty staré motorky, jak oni to měli vykoumané, když si uvědomíme, že ta Willierska je stará 80 let a ona stále jezdí. Akorát jsem si tam dal lepší karburátor, aby se na tom dalo jezdit, ten původní strašně zlobil, ale mám ho schovaný.“
„Já dělám všechno v rukavicích, ale na složitější věci mám přátele, na Velorexy pana Jaroně, na poválečné motorky je pan Chalupník a na předválečné Jawy pan Černý z Brandýsa. To jsou tři kmenoví lidé, kteří poradí nebo i přijedou udělat. Jak tomu jednou propadnete, tak nevíte kdy přestat. Já mám úctu k těm starým věcem, proto mám i tady v kanceláři starý rozhlasový přijímač. Těch starých věcí víc nebude a je třeba je dochovat.”
Profil
Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. se narodil 20. dubna 1948 v Praze. Pochází ze tří dětí, jeho otec i děd byli také lékaři. Během studia medicíny se oženil se slečnou Blankou. Mají dva syny, kteří pracují jako manažer a soudce, a pět vnoučat. Je slávista, hrával za Slavii pozemní hokej, někdy chodí na fotbal: “Teď hrajou nádherný fotbal, kdyby takhle hráli příští rok, tak musejí být do třetího místa, žádný balon není ztracený, běhají jak motorové myši, je to nádhera.“
Classic Motor, foto Petr Hájek